1.10 jsme překročili hranice do Norska. Krajina se začíná měnit na horskou oblast. Jako první nás přivítala skupina sobů. Celkem měla kolem 30 kusů a přecházeli nám přes silnici. Po milém zážitku pokračujeme v cestě a narazíme na první městečko Skibotn. Poskytuje parádní výhled na přístav a v pozadí zasněžené hory, vypadá to kouzelně, a tak uděláme pár fotek i s Méďou.
Dále pokračujeme směr Tromso, které se mi moc líbilo, když jsme navštívili Norsko v roce 2005 a byli na Nordkapu. Jedeme na parkovací místo, kde se dá zaplatit jenom mincemi nebo kartou. Karta nefunguje, tak jdeme hledat banku. Zjišťujeme, že banky už peníze nemění více než 1,5 roku. Nacházíme jedinou směnárnu, která má šílené poplatky. Rychle se vracíme a doufáme, že ještě nemáme pokutu, a honem platíme parkování. Vracíme se zpět do centra a kupujeme si párek v rohlíku a SIM kartu.
Večer si hledáme parkoviště na Aurora view pointu (GPS 69°45’32.9″N 18°51’20.7″E) v naději, že nebude oblačno, a tak neustále a nedočkavě pozorujeme oblohu. Bohužel žádnou polární záři nevidíme, navíc ještě strašně fouká. Sedíme uvnitř vozu a pracujeme. Kolem 23. hodin se před náš obytný vůz postaví skupina nadšenců, která používá našeho Méďu jako větrný štít a snaží se snímat taky polární záři. Protože je venku zima, mají s sebou alkohol na zahřátí, venku je zkrátka veselo. Kolem 2. hodiny ranní zmrzlí vytrvalci, už bez alkoholu, odcházejí a my můžeme konečně usnout.
Další den musíme vyřešit zásoby plynu, teploty poklesly a nám zbývá plyn v bombě už jenom na noc. Nacházíme místo, kde můžeme bombu vyměnit, ale je to pro nás trochu překvápko, protože je to automat. Co nám zbývá? Takže luštíme návod v norštině, dáváme naši bombu z Finska do automatu, ten ji zkontroluje, máme radost, přijal ji. Teď máme volný výběr, tak volíme bombu dle obrázku. Dvířka se otevírají. Ale, jaké je naše překvapení, máme špatnou bombu s jiným ventilem. Tak luštíme, kde ji můžeme reklamovat. Voláme na Hotline, ale ta nám hlásí nějaké další norské číslo, nerozumíme ničemu. Co dál? Koupit další nebo jet někam a zkusit ji vyměnit? Vzpomněli jsme si na včerejší nákup, a že hned vedle byla prodejna karavanů. Tam nám pomohli a vysvětlili, jaké jsou druhy láhví. Máme štěstí a láhev nám vymění za správnou norskou (další informace o láhvích/LPG), a jako bonus nám k ní prodají správný adaptér, protože norské láhve mají jinou přípojku než naše německá přípojka. Hodně se nám ulevilo, protože v Norsku už jsou mrazy a s druhou bombou bychom vydrželi tak 5-6 dnů.
Hledáme další místo na přespání v naději, že bude lepší počasí a uvidíme konečně ty polární záře (další článek – 8 tipů, jak zaručeně zpozorovat polární záři – Aurora Borealis). Místo si nacházíme (GPS 69°44’09.8″N 19°08’32.3″E) ve vedlejší ulici, kousek za městem Kroken, nad sportovním hřištěm, kde do 23 hodin – i přesto, že tam nikdo nebyl – svítily všechny reflektory z hřiště. Říkali jsme si, že zase nic z polární záře neuvidíme. V noci byl klid.
Ráno vyrážíme směrem k našemu cíli, tím jsou Lofoty. Na přespání volíme místo u vodopádu (GPS 68°40’56.5″N 17°56’52.4″E), kde byl z jedné strany hluk z hlavní silnice a z druhé strany jsme slyšeli hlasitý šum vodopádu. Už začíná přituhovat a máme pořádné mrazy. Odteď už velmi pečlivě sledujeme počasí. Počasí se zhoršuje, ale není už mrazivo a my si najdeme místo na spaní někde na poloostrovu na hoře Keipen (GPS 68°51’40.7″N 16°21’19.7″E). Je šedivá mlha a jemně poprchávalo.
Další ráno, i přesto, že je tak hnusné počasí, přijíždí několik aut. Norové se asi za každého počasí jdou projít. Tak jedeme dál. Ve Sortlandu (město před Lofotami) se rozhodne, že pojedeme ještě na sever a podíváme se na ostrov Andoya, do města Andenes. Tam se rozhodneme přespat. Nakupujeme hledáme místo na přespání. Naše parkovací místo se nachází se na odbočce po stěrkové cestě 2 kilometry od hlavní silnice (GPS 68°47’58.5″N 15°28’18.3″E). Je tady úplný klid, ani nevidíme žádné domy. Máme radost a noc vypadá velice slibně. Paráda.
Večer zkoušíme zase „chytat“ záběry polární záře. Konečně je jasno a vidíme na obloze, jak tancují zelené barvy. Jsou, tak jasné jako by někdo osvěcoval nebe nebo nás chtěl oslnit skvělým osvětlovacím manévrem. Po chvíli vše zhasne a jsou vidět jenom jemné čmouhy. Krásně se po tom zážitku spí. Skákali jsme u toho jako malé děti.
Jedeme směr Andenes a začíná se stmívat. Místa, která jsme si našli na noc, bohužel nejsou vhodná. Buď silně fouká nebo jsou na rušné křižovatce. Čas nás tlačí, tak hledáme spací místo na vlastní pěst. Rozhodneme se nakonec pro parkoviště u vycházkové stezky (GPS 69°03’08.5″N 15°52’00.5″E). Celkem to šlo.
Ráno jedou traktory, trochu je slyšíme, ale jde to. Tak se jdeme projít po stezce, která nás zaujala dřevěným chodníčkem. Je to asi stezka pro rybáře nebo na malou procházku. Svítí sluníčko, a tak uděláme i pár fotek. Naším nejbližším cílem je Andenes. Je tam obrovské letiště a spousta vojenských letadel. V přístavu si můžete zaplatit výjezd na pozorovaní velryb. Velryby tam můžete pozorovat proto, že přímo před Andenesem je mořský příkop, kde se velryby vynořují pro čerstvý vzduch. Stojíme u majáku a koukáme na hladinu, jestli se náhodou nějaká velryba nevynoří.
Večer strávíme 10 kilometrů dál v malé rybářské vesnici Bleik (GPS 69°16’04.5″N 15°55’20.4″E). Jsme sami a před námi je přímo fantastický výhled na skálu v moři se jménem Ptačí ostrov.
Následující ráno se ještě jednou vracíme směr Andoya, protože jsme zjistili, že je tam Andoy space center, kde se vystřelují rakety do vesmíru, tak se projdeme, koukáme na rampu a prohlížíme řídící centrum. Už se moc těšíme na Lofoty, tak zrychlujeme a ujedeme více kilometrů a najdeme si parkovací místo hned vedle hlavní silnice (GPS 68°24’58.2″N 14°50’49.0″E), ale naštěstí je to stará cesta kolem kopce a my neslyšíme žádné auto, protože je tam tunel, skrz který dnes jedou auta. K našemu překvapení, super klidná a pohodová noc.
Další den navštěvujeme větší městečko Solvaer, kde si najdeme konečně prádelnu, a tam si všechno naše oblečení vypereme. Malé věci, jako ponožky či spodní prádlo, jsme si prali, ale teď už je nutno vyprat i ty větší. Poslední samoobslužná prádelna byla ve Finsku, tak jsme zvědaví, jaké to bude tady. Jdeme s nadšením a s několika taškami. Zjišťujeme, že potřebujeme žetony. Nejde o klasickou profesionální prádelnu – spíše možnost si vyprat. Potřebujeme ještě prací prášek, to nám bohužel neřekli, a tak se Mike znova vrací do Médi pro prášek. Konečně pereme, máme asi hodinu, tak jdeme omrknout město. Vracíme se, až když se musí přehodit prádlo do sušičky. Následuje další procházka. V městečku je dopoledne celkem ruch – skupinky mladých lidí se připravuji na jízdu lodích, část si sedá na kajaky či na výletní lodě – spousta sportovních vodních aktivit i v tomto období. Po návratu zjišťujeme, že sušička nesuší, jak má, tak strávíme další 2 hodiny čekáním u sušičky už lehce otráveni, protože byl sice chladný, avšak slunečný den a byla to škoda. Venku se stmívá, tak dál už nepojedeme a hledáme místo poblíž města (GPS 68°14’04.7″N 14°29’18.7″E). V noci byl zase silný mráz kolem -4.
Další den konečně jedeme objevovat Lofoty. Jedem směr Henningsvear, je to maličké městečko roztroušené po několika ostrovech. Zajímavé na něm je, že zde mají fotbalový stadion, který je na konci ostrova. Je to velká rarita. Už i cesta do městečka byla náročná, spousta serpentin, úzká silnice, kde je neustále nutno sledovat, zda nejede naproti další auto, abychom se mohli vyhnout. Je to napínavé, ale i velmi zábavné. Děláme si záběry z dronu (fotky můžete najít zde). Nakonec se jdeme podívat do centra, ale centrum mají bohužel rozkopané. V každém případě to byla pro nás zajímavá podívaná. Fredvang: místo, kde přespáváme, je na velkém parkovišti vedle sportovní haly školy (GPS 68°05’21.2″N 13°10’22.5″E) a jedeme se podívat na pláž Uttakleiv. Pláž, aspoň na fotkách z internetu, vypadá přímo kouzelně, nádherné záběry zapadajícího slunce. Tak jsme plni očekávání, jaké fotky pořídíme my. Když dorazíme, jdeme se projít. Uvaříme si oběd a kocháme se výhledem na pláž.
Projíždíme přes Reine, kde si uděláme krátkou zastávku a zajdeme do restaurace, kde si koupíme ryby v housce (jedna stála neuvěřitelných 140 NOK = 350 Kč). Bylo to chutné a byla to taková malá oslava, že se blížíme do cíle naší cesty. To je jediná restaurace, kterou v Norsku navštívíme. Ceny jsou tady poměrně vysoké za jídlo v restauracích. Ale tato návštěva opravdu stála za to. Interiér byl naprosto originální. Nacházíme tam i místní sýry, čaje, koláčky či sušené ryby, které si můžeme zakoupit jako suvenýr. I když nebudete jíst, určitě se tam jděte podívat. Je tam velmi originální výzdoba ze sušených ryb. Tak si to užíváme. Mike si zalítá s dronem. Počasí se nám vydařilo. V tomto ročním období je i poměrně dost dešťů, a tak každý den se sluníčkem maximálně využíváme, fotíme, lítáme s drone a natáčíme.
Konečně jedeme směr posledního místa a cíle našeho putování na Lofotech do malé rybářské vesničky s nejkratším názvem Å . Vesnička má několik červených domečků, jenž vypadají roztomile, a tak si je fotíme. Jinak ve vesničce nic moc není, jenom muzeum. Taky tam nejsme v sezóně. Uděláme si malou procházku, pořídíme pár fotek a zase rychle zpět, protože dny se tady rychle zkracují a my potřebujeme najít místo na spaní ještě za světla, abychom měli čas hledat případně jiné, kdyby nevyhovovalo. Nakonec jsme se rozhodli, že i druhou noc spíme na stejném parkovišti – pro nás to byl parádní výchozí bod, kde je klid, a navíc nedaleko je i možnost si doplnit pitnou vodu.
V aplikaci vidíme, jak se začíná v Norsku pomalu blížit zima a příští týden má začít sněžit, tak prcháme z Lofot a zastavujme se na (GPS 68°32’02.1″N 17°17’04.7″E) až těsně před Narvikem. Zde už při zastaveni je -1 stupeň, na Lofotách bylo kolem 5 stupňů. Je to dané i tím, že je tam vliv teplého Golfského proudu. Je to tak trochu zrádné, protože je ještě potřeba se z Lofot dostat zpět. Kolem 23 hodin před spaním, teplota již klesla na -7 stupňů.
Další den je všechno kolem nás už bílé. Nezdržujeme se a jedeme co nejrychleji směr trajekt Skarberget-Bogenes. Cena za přejezd byla 450 NOK a trval cca 20 minut. Byla to velmi dobře organizovaná „rychlovka“. Večer dostáváme vzkaz na messengru, že nás nějaká Norka vyfotila na trajektu a píše nám, jak máme skvělé auto. Stala se hned fanouškem Zdenky na Instagramu .
Jedeme se ještě rozloučit a podívat naposledy na Lofoty, tak odbočujeme na ostrov Engeloya. Parádní parkovaní na opuštěném trávníku (GPS 67°58’13.2″N 15°00’26.8″E). Výhled na Lofoty. To máte pocit, že lítáte někde v oblacích, byl to kouzelný pohled a slunce pomalu zapadalo. Poprvé jsem zjistila, jaké to je jít po naprosto zamrzlé pláži. Okamžitě jsem spadla na zadek a klouzala se až k vodě. Naštěstí mě zastavili zmrzlé řasy na pláži. Jedno šikmé kluziště.
Večer ještě vyrážíme na procházku a jdeme obhlížet rozsáhlou pevnost Baterie Dietel, kde bylo nainstalováno největší dělo za druhé světové války se jménem „Adolf kanone“. Samotné dělo vážilo 178 tun. Mělo dostřel kolem 50 km. Jedna střela vážila 1 tunu. Výstavbu zhotovilo 5000 válečných zajatců a zemřelo jich při ní asi 500. Bylo zde umístěno asi 5000–7000 německých vojáků. Je to rozsáhlý areál. Všude jsou vidět bunkry, do kopců zavrtané díry. Obdivujeme rozměry zbylých artefaktů. Při cestě zpět si užíváme naprostého klidu, kdy není slyšet nic víc než zvuk vlastního dechu. Představujeme si, jaké to asi bylo za druhé světové války a jaký zde musel být ruch, když se tu nacházelo tolik vojáků. Spíme úplně v klidu.
Musíme rychle dál, předpověď není příznivá, má pršet a ve vyšších polohách dokonce i sněžit. Postupně se naše cesta proměňuje na jakousi honičku před počasím, kdo bude rychlejší, my nebo sníh a mráz. Tak jedeme, co se dá. Jedinou možnou cestou je cesta na jih Norska, a to přes vysočinu Semska-Stodi. Samozřejmě, že se zhoršilo počasí a předpověď měla pravdu. 
Stoupáme pomalu vzhůru, nejdřív prší, a pak začíná hustě sněžit, silnice je pokryta ledovou vrstvou a sníh zůstává na vozovce. Konečně jsme nahoře na 630 metrech v nad mořské výšce a jedeme kolem The Arctic Circle Centre, je zavřeno.
Všude zasněženo, vypadá to jako v pohádce a my máme dojem, že Vánoce jsou tady, stačí si vybalit dárky a nasadit lyže…, ale my jedeme s obytným vozem a jsme lehce nervózní, protože ani netušíme, jaká bude cesta směrem dolů, zda nebude kluzká a zda zabrzdíme. Opouštíme polární kruh a jedeme opatrně 30 kilometru/hod a jsme rádi, že jedeme. Norové nás hromadně předjíždějí, mají totiž na svých pneumatikách hroty, aby jim kola neklouzala. Pomalu zase klesáme a sníh mizí. Cesta už je normální, no počasí už nám nedovoluje dělat ani fotky, neustále fouká a prší. Tak jedeme a ujíždíme další kilometry. Vítr silně fouká a dosahuje rychlosti vichru, jeho rychlost dosahuje až kolem 100 km/ hod. Méďa se silně houpe na silnici a Mike má problém jezdit rovně. Je to poprvé, co zažíváme takto silný vítr.
Dorazili jsme úspěšně do Tronheimu, konečně přestane pršet a jenom fouká silný mrazivý vítr, dokonce na moment vykoukne slunce. Prohlédneme si zdejší nádherný kostel Nidaroský dóm, pár památek. Ale chceme rychle pokračovat v jízdě směr západ těsně před Kristansund.
Přespáváme na parkoviště (GPS 63°05’46.0″N 7°53’17.4″E) zase u památky druhé světové války, tedy u rozsáhlého areálu bunkru. Při návštěvě obhlížíme a obdivujeme, v jak dobrém stavu jsou bunkry. Vypadají jako kdyby to bylo nedávno, co je postavili. Byli jsme překvapeni, kolik je v Norsku takových míst, kde jsou bunkry. Musí jich být tak tisícovka, říkáme si. Noc byla klidná. V Norsku mají elektromobily, hybridní vozidla, tak jsme téměř neslyšeli žádné auto.
Další den se vydáváme na cestu směr Atlantic ocean road. Je to cesta skrz záliv, který se dá překonat přejetím přes několik mostů, které jsou vzájemně propojeny. Celková délka cesty je kolem 8 kilometrů. Cestu si projedeme 2x, protože jsme chtěli vidět všechna místa, kde se dá zastavit.
Pokračujeme a zastavujeme se na horním velkém parkovišti (GPS 62°45’16.6″N 7°12’21.1″E) u městečka Molde. Městečko je pěkné a má pěknou pěší zónu. Ještě před spaním si zase nějaký Nor musí zkoušet u našeho Médi driftovaní, a tak krouží asi půl hodiny furt do kolečka. Máme radost, když slyšíme, že ho to konečně přestalo bavit a odjíždí.
Ráno se hezky vyspinkaní probudíme a vyrazíme směr Geiranger. Nechceme jet trajektem z Molde, tak jedeme a užíváme si krásnou krajinu a objížďku fjordu až dorazíme těsně před Valldal, kde odbočujeme na parkoviště před trajekt směr „Eidsdal“. Už zde čeká pár aut. Přijíždí, za 10 minut jsme na něm a odjíždíme. Délka plavební trasy je 2,5 km na druhou stranu. Přejezd trval sotva 10 minut. Stál nás 240 NOK (610 Kč). Za tu cenu to mohlo být delší 😊.
Teď jedeme směrem nahoru až k vyhlídce Ørnesvingen. Zastavujeme a kocháme se z vyhlídky směr vodopády The seven sisters. Mike si zalítá dronem. Začíná se pomalu stmívat, tak jedeme dál a po serpentinách dolů přes Eagle Road do Geirangeru. Zastavujeme ještě v místním supermarketu doplnit základní potraviny. Musíme ven z údolí z města Geiranger. Cestou nahoru začalo hustě sněžit, každým metrem, se kterým jsme stoupali, bylo více a více sněhu na silnici. Pod sněhem byl led. Bylo slyšet, jak pod váhou Médi praskal. Zdenka se už na to nemohla dívat a řekla, že se máme otočit, ale nebylo kde. Říkala, že už má křeče v rukách, jak se držela opěradel židle. Na silnici nebyly vidět ani stopy jiných aut. Tak jsme se pomalu rychlostí 20 km/hod plazili směrem nahoru. Nejvyšší bod, který jsme nakonec dosáhli, bylo 1030 metrů. Konečně byla silnice rovná, ale stejně jsme museli jet pomalu, protože tam ležel sníh. Spací místo (GPS 62°00’53.2″N 7°51’49.5″E) jsme si našli asi o 30 km dál a o cca 100 výškových metrů níž. Tam už to bylo v pohodě.
Další den svítilo sluníčko a byl nádherný den, tak jsme se vrátili zpět ke křižovatce směrem k vyhlídce Dalsnibba, kde jsme si udělali pár fotek, ale bohužel se nedalo jet nahoru. Cesta na vyhlídku byla stále zaledněna a plná sněhu, proto jsme zůstali dole a pořídili pár fotek. Pak jsme se zase otočili a pokračovali ve směru na jih.
Zastavili jsme se v olympijském parku ve městě Lillehammer. Přespali jsme pod skokanskými můstky. Trochu jsme si zasportovali a vyšlapali jsme schody úplně nahoru až na samotný vrchol ještě kousek výš, než je velký můstek. Po cestě nahoru nás furt předbíhají mladíci, který skoro nahoru běží. My jenom v malých dávkách šplháme nahoru. Zdenka každých 50 schodů zastavuje a odmítá dále pokračovat, mám hodně práce ji stále motivovat, aby pokračovala dále nahoru. Nakonec těch schodů bylo 936. 
Trochu si připadáme jako vítězové, ale to je jenom poloviční, protože musíme zase dolu. Ještě se kocháme a užíváme si krásnou vyhlídku a západ slunce, který zrovna nastal, když jsme dorazili nahoru. Noc jsme trávili pod skokanským můstkem na odlehlém parkovišti (GPS 61°07’33.5″N 10°29’05.4″E). Dopoledne se ještě procházíme po pěší zóně, kde si koupíme snad nejlepší zákusky z celé naší cesty. Zdenka ještě kupuje velkou sadu barevných fix. Od teď jsou její sketchnouty ještě barevnější a živější.
Ráno pokračujeme směr jih a zastavujeme v romantickém městečku Risør, kde jsme skoro parádně přespali, kdyby nám v 6 ráno nedošel plyn. Naše parkoviště bylo na vrcholu kopce, na konci slepé ulice. Dostat se tam bylo náročné, pro Zdenku trochu křečovité, musela se opět držet opěradel. Kličkování v úzké uličce do strmého kopce, kde se s takto velkým obytňákem ani nedalo vyhnout, navíc tam bylo parkování pro 8 aut (GPS 58°43’26.1″N 9°14’21.9″E). Nakonec to Méďa zvládl. Odměnou nám byla přímo romantická vyhlídka na město.
Ráno jsme zjistili, že jsme byli na místě, kde se nacházelo velké množství bunkrů. Stále pokračujeme v cestě na nejjižnější bod Norska. Jde o Lindesnes Fyr, což je maják. Mají tam muzeum i bunkry. Maják není nic moc, je to trochu komerční, chtějí zde za vstup 120 NOK (300 Kč) na osobu. Pokračujeme v jízdě až do noci a zastavujeme se v Kristansandu. Přespáváme na parkovišti (GPS 58°09’11.0″N 8°03’08.4″E), kde jsou dvě pláže normální a jedna nudistická.
Protože naše cesta směřuje dál do Švédska, tak jedeme i do hlavního města Oslo. Nejsme moc nadšeni z velkých měst. Méďa taky ne. Je totiž trochu problém najít vhodné místečko pro něj. Na 2 hodiny ho zaparkujeme na krátkodobé parkoviště u přístavu. Cena je 108 NOK (275 Kč). Projdeme se po pěší zóně. Viděli jsme královský palác, národní divadlo, katedrálu, moderní radnici, moderní operu u přístavu, prošli jsme rychle hlavní nádraží a viděli jsme další zajímavé budovy. Oslo je pěkné moderní metropolitní město plné lidí. Prcháme, směr přístav, kde na nás čeká náš Méďa. Po skoro dvouměsíčním pobytu převážně sami bez lidí, nám Oslo připadalo plné hluku a utíkali jsme rychle pryč. Pod městem je tunel městského okruhu, tak vyjíždíme a stejně se zasekneme v zácpě, protože je pátek kolem 17. hodiny asi nejsme jediní, co je napadlo opustit Oslo. Je už tma a kolem Osla není moc míst k přespání. Volíme místo na vedlejší silnici, ze které vede odbočka k jezeru s parkovacími místy na trávníku a za ním je veslařský klub (GPS 59°41’26.2″N 10°44’56.0″E). Parkoviště je na svahu, tak se snažíme vyrovnat Méďu do vodorovné polohy, což se ne úplně povedlo.
Ráno kolem 7. hod nás probudí dva hlasité výstřely. Zdenka mi říká, pojďme odsud pryč, oni na nás střílej. Já jenom něco zabrumlám a otočím se, že chci spát. O půl hodiny později kolem 7.30 hod. se k nám začínají sjíždět auta a střídavě zastavují i před naším Méďou. Kolem 8. hodiny už mi ten hluk a chaos stačil, tak spustím žaluzii a dívám se jedním okem skrz malou mezeru ven. Venku vidím asi 15 aut a asi 20–25 lidí v hnědozeleném oblečení a na něm oranžové svítivé vesty, pozoruji je dál, jak si zkoušejí vysílačky. A postupně vybalují svoje pušky a zbraně. Říkáme si, že teď asi není nejlepší chvíle odjet, tak čekáme ještě hodinu, než skupina odejde pryč směrem k lesu. Proto ty výstřely dnes, jde se lovit.
Konečně jsme zase na dálnici a jedeme vstříc Švédsku. Po 70 kilometrech opouštíme nenápadně Norsko a těšíme se na Švédsko. Je to už sedmá země, kterou projíždíme na naší cestě. Zažili jsme chvíle napětí, ale i nadšení a radosti. Je to nádherná země, kde všechno funguje a cítili jsme se tam bezpečně. Je i velmi technologicky vyspělá, postupně je vidět, jak se všechno automatizuje. Norové hodně dbají o svoje zdraví, mají moc hezky nastavenou péči o staré lidi a seniory. Jsou milí a domluvíte se s nimi velmi dobře anglicky. Určitě se sem zase vrátíme. Z Norska pokračujeme směr Švédsko.
Kalkulace:
V Norsku jsme spali 32 nocí. Nespali jsme v kempech a užitnou vodu jsme nekupovali. Ujeli jsme cca 5.460 kilometrů. Utratili jsme celkem 26.900 NOK (v přepočtu cca. 68.000.- Kč).
Z toho jsme utratili 13.000.- NOK za potraviny a 10.700.- NOK za naftu, 1.840 NOK za plyn (v tom je 240.- NOK za adaptér), 560.- NOK za SIM kartu, 20 GB data, 2x trajekty a 1x tunel 800 NOK. V ceně potravin jsou jenom nákupy ze supermarketu. Byli jsme jenom 1x v restauraci koupit si rybu v housce cca (celkem za 280 NOK). Výměnný kurz k 08.11.2019: 1 NOK = 2,52 CZK
Průměrně to vychází: 2.125 Kč a 170 km na den.
Trasa a místa, kde jsme spali:
Může se Vám hodit článek “Praktické informace o Norsku”
Zajímají vás aktuální informace z naší cesty?
Sledujte nás na FB: Život naplno.
Instagram: Život naplno
Youtube: https://www.youtube.com/channel/UCmfM2qVMiYDLuVYMVsvuXQw
Další fotky zde:
Video na Youtube:
Mějte se hezky 🙂